20.10.2015, 0 km

Ještě jednou se chci podívat do hor, a pak zpátky domů! Dneska je ošklivo, tak trochu pracuji (u čaje v Tipografii). Na zítra hlásí hezké počasí.

19.10.2015, 0 km

Tak proto jsem jel takovou dálku. Abych mohl být tam nahoře. Nedá se popsat jak jsem se cítil. Naprosto šťastný.
Zpátky jsem se nakonec vrátil také lanovkou, chtěl jsem alespoň dolů sejít po svých, ale když jsem včera viděl jaká je cesta, tak jsem nechtěl nic riskovat.

Cestou zpět jsem se stavil podívat na novou výmalbu kostela v klášteře v Bušteni.

18.10.2015, 0 km

Vyrazil jsem z Bušteny kousek do kopců. Došel jsem asi do 1300 – 1400 metrů, pak jsem se ale musel vrátit, protože bylo mokro a blátivo a měl jsem vážný strach, že uklouznu a spadnu ze srázu. Ale je tu nádherně. Naproti přes údolí srší z hor vodopády. Zítra musím vyrazit znovu, tentokrát lanovkou až nahoru a projít se po hřebeni.

17.10.2015, 0 km

Výlet byl skvělý. Prošli jsme se z Poiany až do Brašova a udělali si piknik na Tampě s výhledem na podzimí hory. Povídali si o všem možném. Večer mě Gabriela pozvala k sobě na večeři.

16.10.2015, 0 km

Dnes jsem odjel autobusem do Sinaii, chtěl jsem jet vlakem, ale byl opět opožděn. V Sinaie se ke mě přidal kluk z Pakistánu (jméno jsem zapomněl), nevěděl kudy na zámek, tak mi nabídl banán a možnost společné cesty. Proč ne. Trochu jsme si povídali, ale žádné velké symptatie nevznikly a když se mně zeptal jak se řekne česky: “Jak se máš” a “Chci Tě zabít”, přestal mi být sypatický úplně a trhnul jsem se. Původně plánovaný výlet do hor neměl smysl, protože vše kolem bylo zahaleno mlhou. Vydal jsem se tedy několik kilometrů po vrstevnici (cca 1100 mnm) směrem do Bušteny.

Večer jsem na lavičce u divadla narazil na zajímavou slečnu, řekl jsem jí, že jsem přijel na kole, zeptal se, jak se má, co dělá a jestli nechce jít na skleničku a ona, že jo. Místo skleničky jsme se pak několik hodin procházeli nočním Brašovem, vyšli na nahoru na hrad a celé osvětlené město leželo pod námi. Je malířka, před časem se vrátila z Paříže. Chtěl jsem přirozeně vidět nějaké její obrazy, tak mě vzala k sobě domů, hrála mi pak na kytaru lidové rumunské písničky a já jí zase na oplátku hrál české lidové písničky, tedy Mňágu a Žďorp. Na zítra jsme si domluvili společný výlet.

15.10.2015, 0 km

Vypadá to, že se příští týden budu vracet, tak začínám trochu bilancovat a vytvořil jsem si mapu ujeté trasy. Celkem najeto přes 1600 km.

14.10.2015, 0 km

Nohy se zlepšily, takže jsem se byl projít po městě a na hrad.

11.10.2015 – 13.10.2015, 0 km

Namohl jsem si nohy tak, že nemůžu chodit, a pár dní se zotavuji a nebo se jenom tak potloukám městem po kavárnách, pracuji a zašel jsem si na výstavu Rembrandtových grafik.

10.10.2015, 0 km

Dopoledne jsem si koupil bundu, batoh a čepici a vyjel jsem autobusem MHD č. 20 do Poiana Brașov, cestou mě chytli revizoři, protože jsem měl špatný lístek, který platí jenom po Brašově a ne mimo něj, ale byli to fajn chlapi a pokutu jsem neplatil. Původně jsem chtěl jet na vrchol Postăvaru  (1799 m) lanovkou, ale nakonec jsem se rozhodl, že nebudu srab a vyjdu to po svých. Byl jsem rád, cesta byla krásná a měl jsem super pocit, že jsem se nahoru dostal pomocí vlastních sil.

Zpátky jsem pak šel po hřebeni až na Tampu, a pak dolů do Brašova a do penzionu, ale přehnal jsem to, nakonec to bylo přes 25 km a vracel jsem se až po setmění. Když jsem dorazil do pokoje, třásly se mi nohy vysílením.

9.10.2015, 0 km

Přiznám se rovnou: těšil jsem se na to a bylo to trochu zklamání.

Nejdříve jsem nemohl najít autobusové nádraží, odkud jede spojení do Branu, sice jsem někde vyhledal, že odjezd je z Bartolomeu, ale buďto Bartolomeu není to, co jsem si myslel, že je, nebo to jede odjinud (pozn. autobus jede z Autogara 2 Brasov, vedle Stadionul Tineretului). Cestou je možné se zastavit v Rašnově na hradě (opět ověšeném hollywoodskými nápisy), ale neudělal jsem to a jel rovnou do Branu.

Hrad sám o sobě je velice krásný, na super místě na skále, nad řekou, ale nějak mě zklamal ten turistický humbuk kolem. Já vím, co jsem čekal? (Vlastně jsem to, nevím proč nečekal, asi že už je po sezoně nebo nevím). Až budu chtít v říjnu velikonoční vajíčko s Drákulou, vím kam pro něj. Najednou jsem si mezi všemi těmi stánky uvědomil, jak je obrovský zájem o tohle místo vytvořený pop-kulturním odkazem, který vlastně pro mě (a i ostatní návštěvníky) byl lákavější, než odkaz historický, a na chvilku mě to nějak zamrzelo. Nakonec jsem ani nešel dovnitř a raději si prošel okolí, udělal pár fotek, prohlédl skanzen rumunské architektury okolních vesnic a jel zpátky.

Zpětně nad tím přemýšlím a celá ta drákulovsko-transylvánská magičnost tady kolem je úžasná. Jenom ty drákulovské hrnky, trička, nasazovací zuby a velikonoční vajíčka jsou občas trochu moc. I když ten rumunský estetický necit k tomu všemu tady tak nějak hezky patří.