Příspěvky označené Deník

Vânători

9. 9. 2017, 54 km

Zatím nejnáročnější a nejkrásnější trasa. Vyjeli jsme nahoru do kopců, a pak jezdili po hřebeni, loukami a lesy. Šlapali po kamenitých cestách, kolem horských samot. S výhledem na celý Bihor. Hladoví, ale šťastní.

Naprosto skvělá byla rezervace v Tuse, travnaté kopce a stromy rostlé do geometrických tvarů.

Večer nás v penzionu královsky nakrmili. Bylo by skvělé dojet zítra až do Cluje, ale asi to nedáme.

Cetea

8. 9. 2017, 73 km

Tak! Konec kavárniček a maďarských cyklosteziček a začíná nám pravá rumunská expedice. Jen co jsme se vymotali z města, začala na úvod klasická honička se psy. Následovalo dvacet kilometrů prašnou cestou podél kanálů a přenášení kol u elektrárny. Pán z ostrahy sice vypadal, že by nám otevřel a nechal nás projet, ale než k nám došel a než jsme potlachali o tom odkud a kam, tak jsme měli kola odstrojené a přenesené. Ještě jsme si nezvykli, že značení cest neodpovídá našim zvyklostem a to, co je na mapách přerušovaná hnědá, tedy polní cesta, je v Rumunsku žádná cesta. Takže jsme se brodili polem a nakonec jsme museli přelézat přes zahrady a pokradmu se vyplížit cizí brankou ven na silnici.

Krajina

Poslední úsek jsem vzali zkratkou, která se ovšem vyplatila. Našel jsem koňskou podkovu, tedy štěstí na celou expedici a několik následujících let. Jíťa se s ní nejdřív nechtěla tahat, ale nakonec uznala, že by to byl hřích ji nevzít. Co jsme ale netušili bylo, že zkratka vede přes pravé gheto, kterým jsme museli projet skrz. Nikdy jsme naživo (a skoro ani v televizi) nic takového neviděli. Zpustlé plechové chatrče, navěšené “perské koberce” na plotech, strašný bordel všude, u cesty v blátě se válely prasnice, volně pobíhající koně, dobytek a drůbež bez ohrad. Všude spousta Rumunů a dětí co na nás koukali. V potoce se koupala mladá nahá Rumunka. Romantika jako blázen. Mrzelo mě, že jsem srab a nevytáhl jsem foťák, tak jsem kousíček za ghetem začal fotit. V tom slyším jak nám utíká z flašky bublinkatá voda, ale zvuk jakoby vycházel z mého předního kola. Po bližším ohledání vypuštěného kola jsem našel skrz naskrz zapíchlou bižu – brož. Takže jsme píchli hned na začátku a hned rovnou v pravém rumunském ghetu.

Během deseti vteřin u nás byli všichni malí rumunský fakani, kteří se tam slítli jak vosa na bonbón. Holčičky se spořádaně posadily u cesty a pozorovaly zpovzdálí, kluci očumovali zblízka nebo předváděli svoje koňské bičíky. Přišel se podívat starší pán, který nám hned ochotně pomohl a pomocí posunků jsme se domluvili a společně kolo opravili.

Zbytek cesty pak proběhl bez větších komplikací, začínají se tu zvedat kopce a hory a je tu nádherně. Takže jsme do penzionu dojeli v živé konverzaci o tom, jak je tu krásně a jaké to bylo dneska dobrodružství.

Dovětek: bohužel tu není dalších 70 km nic k jídlu.

Oradea

7. 9. 2017, 18 km

A jsme v Rumunsku! Na hranicích vše proběhlo v pohodě, mám pocit, že bychom bývali ani nemuseli jet přes celnici, ale nechtěli jsme nic riskovat. Cesta byla dlouhá a celkem úmorná, ale jsme rádi, že už jsme v Rumunsku. Posledních 20 kilometrů jsme se museli brodit šíleným množstvím mušek.

Dnes máme pauzovací den, odpoledne jsem si projeli město. Oradea nás mile překvapila, je tu moc hezky, městu dominuje řeka, která ho protíná, a krásné opravené náměstí.

Oradea

6. 9. 2017, 85 km

Včera večer jsem si pošmákli ve výborné indické restauraci Kashmir, na prohlídku Debrecenu nám už nezbylo moc sil, tak jsme šli brzy spát. Dnes nás čeká dlouhý přesun maďarským venkovem až na rumunské hranice.

Debrecen

5. 9. 2017, 33 km

Ráno jsme si dali snídani u řeky a vyrazili na kolech do Budapešti. Tam jsme ještě dokoupili a namontovali přední nosič, aby jsme Jítě trošku odlehčili zadek (čti zadní kolo). Teď sedíme ve vlaku do Debrecenu, snad už poslední vlakový přesun, a pak na kolech do Rumunska. První etapa – směr Brašov – je před námi!

Esztergom a Szentendre

3.-4. 9. 2017, 77 km

Hlásíme se s prvními zprávami. Cesta vlakem do Ostřihomi proběhla nakonec celkem bez komplikací, ale byla vyčerpávající, protože kola jsou hrozně těžká a je náročné je do vlaku vmanipulovat. Večer jsme si prohlédli noční katedrálu a dali si skvělé maďarské fazole a rybí polévku. Následující den jsme vyrazili rozjezdovou, parádní trasou podél Dunaje do Szentendre. To nás uchvátilo. Krásné uličky, domečky, kavárničky, promenáda podél řeky. Hlavní přesun a rozcvičková trasa jsou za námi.

 









Úvod a závěr

 

Jak to začalo?

Roky nicnedělání se na mě podepsaly. Usadil jsem se ve své rutině v příjemném posedu na programátorské sesli. A začaly mi docházet nápady a inspirace a necítil jsem se dobře. Uvědomil jsem si, že pokud chci, aby se něco změnilo, musím to změnit sám. Že pokud chci získat nové podněty a zážitky, musím vystoupit z vlastní komfortní zóny. V dubnu jsem si koupil jízdní kolo a začal pomalu trénovat. Ze začátku jsem ujel 7 km za den a byl jsem totálně vyřízený.  Ježdění mě ale bavilo a postupně jsem se začal zlepšovat a dělat pokroky. Koncem srpna jsem se rozhodl, že bych mohl zkusit jet na kole někam na pár dní, přespávat v penzionech a pracovat po cestě. Zkusit kam dojedu. Jako cíl jsem si dal dojet alespoň z Liberce do Litomyšle a tajně snil o tom, že když to třeba půjde, mohl bych cestovat někam dál, poznat republiku nebo dojet do Budapešti, to by bylo…

Jak to dopadlo?

Nakonec jsem dojel nejen do Litomyšle, ale přejel přes Vysočinu a Pálavu, pokračoval dál podél Dunaje v jižním Slovensku až do Budapešti a skrz celé Maďarsko do rumunského Temešváru, přes celou Transylvánii až do Brašova, kde teď v kavárně píšu tento článek. Trvalo mi to dva měsíce, ujel jsem přes 1600 kilometrů, z komfortní zóny jsem vystoupil, zažil spoustu věcí, dostal mraky impulsů a podnětů, navštívil mnoho krásných míst, zhubl, začal důvěřovat svému instinktu, poznal zajímavé lidi a našel své ztracené fyzické síly. A celou tu dobu jsem se cítil zatraceně skvěle.

A proč by mě to mělo zajímat?

Možná jste ve stejné situaci jako já. Máte práci, která vás neváže k pevnému místu, a rádi byste podnikli nějaké dobrodružství, zhubli, zažili něco nového, poznali nová místa, nové lidi nebo sami sebe. A myslíte si, že je moc složité někam vyrazit, že je potřeba být sportovec, velký cyklista, cestovatel a dobrodruh. Že je nutné vlastnit různé vybavení a zkušenosti, že si člověk musí umět složit a rozložit celé kolo, že se musí urazit denně alespoň 150 kilometrů a spát jenom v lese.

Není a nemusí!

Stačí jen udělat první krok a ujet prvních pár kilometrů, pak už to jde samo. Na začátku jsem jezdil jenom kolem 30 km denně, ale časem jsem se zlepšil. Není to závod, je to cesta, kterou můžete jet kamkoliv budete chtít, jak rychle budete chtít. Až po cestě jsem zjistil, co všechno jsem doma zapomněl, naučil se, jak si vyměnit píchlou duši anebo zjistil, jak si pořádně naplánovat trasu a odhadnout vlastní síly.

Vyrazte, určitě nebudete litovat. A nečtěte můj deník z cesty, ten si píšu pro sebe, abych nezapomněl všechny zážitky.

Budapešť

23.10.2015, 15 km

Ráno jsem se zajel na nádraží zeptat, zda jede nějaký spoj s možností přepravy kol. Paní u okénka někam zatelefonovala, a pak mě informovala, že nikoliv. Zajel jsem tedy na druhé nádraží, kde se informace u okénka kupodivu shodovala s informací předchozí, tedy žádný takový spoj. Varianty jsou tedy dvě. Můžu přejet hranice na kole a zkusit sehnat nějaký vlak z maďarské vesnice nebo koupit lístek do IC a zkusit ukecat průvodčí. Rozhodl jsem se pro druhou variatnu, vlak odjíždí z Aradu ve 14:30. Čas jsem mezitím ukrátil prohlídkou města, jsem rád, že jsem se zase projel na kole.

Průvodčí jsem přemluvil, ale chvíli to trvalo. Zřejmně by čas přemlouvámí úměrně zkrátil nějaký úplatek, ale chtěl jsem se tomu vyhnout. Nakonec je vše bez problému, sklopil jsem řidítka a kolo je přivázané v posledním vagonu ke dveřím.

Večer jsem najezdil ještě asi 15 kilometrů po noční Budapešti a projel se na ruském kole.

Arad

22.10.2015, 0 km

Je to tu. Den návratu. Cítím se lépe. Dopoledne jsme se rozloučili s Gabrielou. Těším se domů, na všechny a na banjo a na dobrý čaj. Plán je vyrazit v jednu hodinu vlakem z Brašova do Aradu (jediný, co má přepravní místo na kola). Druhý den se nějak dostat do Budapeště (nemůžu najít spoj s přepravním místem pro kola) a třetí den pak do Prahy.
V deset večer jsem v Aradu, v hotelu na mě počkali. Uvidíme zítra.

Brașov

21.10.2015, 0 km

Počasí se nevydařilo, nedá se nic dělat, hory nebudou. Pomohl jsem Gabriele vybrat novou kytaru. Chystám se na odjezd domů. Není mi moc dobře.