Cetea

8. 9. 2017, 73 km

Tak! Konec kavárniček a maďarských cyklosteziček a začíná nám pravá rumunská expedice. Jen co jsme se vymotali z města, začala na úvod klasická honička se psy. Následovalo dvacet kilometrů prašnou cestou podél kanálů a přenášení kol u elektrárny. Pán z ostrahy sice vypadal, že by nám otevřel a nechal nás projet, ale než k nám došel a než jsme potlachali o tom odkud a kam, tak jsme měli kola odstrojené a přenesené. Ještě jsme si nezvykli, že značení cest neodpovídá našim zvyklostem a to, co je na mapách přerušovaná hnědá, tedy polní cesta, je v Rumunsku žádná cesta. Takže jsme se brodili polem a nakonec jsme museli přelézat přes zahrady a pokradmu se vyplížit cizí brankou ven na silnici.

Krajina

Poslední úsek jsem vzali zkratkou, která se ovšem vyplatila. Našel jsem koňskou podkovu, tedy štěstí na celou expedici a několik následujících let. Jíťa se s ní nejdřív nechtěla tahat, ale nakonec uznala, že by to byl hřích ji nevzít. Co jsme ale netušili bylo, že zkratka vede přes pravé gheto, kterým jsme museli projet skrz. Nikdy jsme naživo (a skoro ani v televizi) nic takového neviděli. Zpustlé plechové chatrče, navěšené “perské koberce” na plotech, strašný bordel všude, u cesty v blátě se válely prasnice, volně pobíhající koně, dobytek a drůbež bez ohrad. Všude spousta Rumunů a dětí co na nás koukali. V potoce se koupala mladá nahá Rumunka. Romantika jako blázen. Mrzelo mě, že jsem srab a nevytáhl jsem foťák, tak jsem kousíček za ghetem začal fotit. V tom slyším jak nám utíká z flašky bublinkatá voda, ale zvuk jakoby vycházel z mého předního kola. Po bližším ohledání vypuštěného kola jsem našel skrz naskrz zapíchlou bižu – brož. Takže jsme píchli hned na začátku a hned rovnou v pravém rumunském ghetu.

Během deseti vteřin u nás byli všichni malí rumunský fakani, kteří se tam slítli jak vosa na bonbón. Holčičky se spořádaně posadily u cesty a pozorovaly zpovzdálí, kluci očumovali zblízka nebo předváděli svoje koňské bičíky. Přišel se podívat starší pán, který nám hned ochotně pomohl a pomocí posunků jsme se domluvili a společně kolo opravili.

Zbytek cesty pak proběhl bez větších komplikací, začínají se tu zvedat kopce a hory a je tu nádherně. Takže jsme do penzionu dojeli v živé konverzaci o tom, jak je tu krásně a jaké to bylo dneska dobrodružství.

Dovětek: bohužel tu není dalších 70 km nic k jídlu.

Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *