Příspěvky označené Rumunsko

Făgăraș

18. 9. 2017, 64 km

Cesta do Fagaraše byla naprosto nádherná, klasická transylvánská krajina plná kopečků, oveček a vesnic s opevněnými kostely.

Naneštěstí jsme asi 25 km před Fagarašem měli nehodu! Zastavili jsme se na polní cestě a když jsme vyjížděli, tak jsme se ve výmolech nějak zamotali řidítky do sebe a spadli. Jíťa má hodně potlučené a oteklé koleno, nemůže na něj vůbec došlápnout. Nějak jsme dojeli do pensionu a zítra uvidíme.

Sighișoara

16.-17. 9. 2017, 61 km

Konečně jsme dorazili do Sighisoary, celý upečený, cesta byla po silnici bez stínu a bylo přes 30 stupňů. Po cestě jsme dostali od babky granátové jablko. Večer jsme si stihli prohlédnout citadelu a zašli na večeři do rodného domu Vlada Draculi.

Další den jsme měli přestávku, tak jsme se dopoledne a na večer procházeli městem a přes poledne odpočívali, protože je hrozné vedro.

V plánu máme jet dva dny do Brašova a tam si udělat týden přestávku a omrknout pohoří Bucegi, Sinaiu a Drákulův hrad Bran.

Ciumbrud

14. 9. 2017, 67 km

Dnes byla krásná cesta přes kopce a skalní masivy. Cestou se k nám na chvíli připojil pes tuláček a běžel s námi několik kilometrů. Projížděli jsme vesnicí Rimetea, údajně jednou z nejhezčích rumunských vesnic, ležící na úpatí skalních velikánů. Ta působí jako by se tu čas zastavil před staletím. Na návsi jsme si dali langoše a pokračovali jsme skrz rezervaci směrem na Auid. Večer jsme se ubytovali na vinicích v Ciumbrudu, kde nás přivítali skleničkou místního bílého vína.

Emilův report 2

Emil se hlásí s dalším příspěvkem, tentokrát z Cheile Turzii a okolí vesnice Rimetea.

Turda

13. 9. 2017, 75 km

Dnešní den byl plný překvapení a hodně našlapaný. Z původní odpočinkové trasy nakonec bylo 75 km s převýšením 1200 metrů a na pokoj jsme se vrátili až kolem osmé večer.

Ráno jsme se vymotali z Cluje a přes vesničky dojeli až skoro do Turdy, cestou jsme si trošku zajeli, a to se vyplatilo, protože jsme objevili úžasné skály a rokliny. V Turdě jsme se rychle ubytovali, zajeli do města na oběd, a pak vyrazili prudkým strmým spurtem ala Tour de France do tisíc let starých solných dolů Salina Turda, kam pouštěli poslední návštěvníky ve 4 hodiny (dorazili jsme ve 3:57). Důl Terezia je jeskyně z mramorované soli, která má na výšku 112 m a na šířku 90 m. Naprosto dechberoucí.

Hned z dolů jsme jeli na západ slunce do asi deset kilometrů vzdálených skal Cheile Turzii. Po cestě zpátky jsme ještě stihli v blízké vesnici nakoupit k večeři chléb a klobásy. Zdá se, že Rumuni změnili obchodní model z nemít otevřeno “nikdy nikde” na mít otevřeno “vždycky všude”. Což se nám “hodí do krámu”.

Cluj Napoca

10.-12. 9. 2017, 82 km

Cesta byla po asfaltu, tak jsme se kousli a dojeli až do Cluje. Jsme hotoví, těšíme se na pauzu.

Dali jsme si dva pauzovací dny. Jsme celkem unavení, má pršet a chceme se podívat do galerie. Ta byla bohužel během obou dnů zavřená, tak jsme udělali “test kaváren”, pochodili po městě, dali si pravé Kološvárské zelí a večerní výšlap na kopec.

Vânători

9. 9. 2017, 54 km

Zatím nejnáročnější a nejkrásnější trasa. Vyjeli jsme nahoru do kopců, a pak jezdili po hřebeni, loukami a lesy. Šlapali po kamenitých cestách, kolem horských samot. S výhledem na celý Bihor. Hladoví, ale šťastní.

Naprosto skvělá byla rezervace v Tuse, travnaté kopce a stromy rostlé do geometrických tvarů.

Večer nás v penzionu královsky nakrmili. Bylo by skvělé dojet zítra až do Cluje, ale asi to nedáme.

Emilův report 1

8. 9. 2017

První video prvního týdne. Průlet kolem katedrály v Ostřihomi, cesta podél Dunaje, kopce v Tuse a Szentendre na konec.

Cetea

8. 9. 2017, 73 km

Tak! Konec kavárniček a maďarských cyklosteziček a začíná nám pravá rumunská expedice. Jen co jsme se vymotali z města, začala na úvod klasická honička se psy. Následovalo dvacet kilometrů prašnou cestou podél kanálů a přenášení kol u elektrárny. Pán z ostrahy sice vypadal, že by nám otevřel a nechal nás projet, ale než k nám došel a než jsme potlachali o tom odkud a kam, tak jsme měli kola odstrojené a přenesené. Ještě jsme si nezvykli, že značení cest neodpovídá našim zvyklostem a to, co je na mapách přerušovaná hnědá, tedy polní cesta, je v Rumunsku žádná cesta. Takže jsme se brodili polem a nakonec jsme museli přelézat přes zahrady a pokradmu se vyplížit cizí brankou ven na silnici.

Krajina

Poslední úsek jsem vzali zkratkou, která se ovšem vyplatila. Našel jsem koňskou podkovu, tedy štěstí na celou expedici a několik následujících let. Jíťa se s ní nejdřív nechtěla tahat, ale nakonec uznala, že by to byl hřích ji nevzít. Co jsme ale netušili bylo, že zkratka vede přes pravé gheto, kterým jsme museli projet skrz. Nikdy jsme naživo (a skoro ani v televizi) nic takového neviděli. Zpustlé plechové chatrče, navěšené “perské koberce” na plotech, strašný bordel všude, u cesty v blátě se válely prasnice, volně pobíhající koně, dobytek a drůbež bez ohrad. Všude spousta Rumunů a dětí co na nás koukali. V potoce se koupala mladá nahá Rumunka. Romantika jako blázen. Mrzelo mě, že jsem srab a nevytáhl jsem foťák, tak jsem kousíček za ghetem začal fotit. V tom slyším jak nám utíká z flašky bublinkatá voda, ale zvuk jakoby vycházel z mého předního kola. Po bližším ohledání vypuštěného kola jsem našel skrz naskrz zapíchlou bižu – brož. Takže jsme píchli hned na začátku a hned rovnou v pravém rumunském ghetu.

Během deseti vteřin u nás byli všichni malí rumunský fakani, kteří se tam slítli jak vosa na bonbón. Holčičky se spořádaně posadily u cesty a pozorovaly zpovzdálí, kluci očumovali zblízka nebo předváděli svoje koňské bičíky. Přišel se podívat starší pán, který nám hned ochotně pomohl a pomocí posunků jsme se domluvili a společně kolo opravili.

Zbytek cesty pak proběhl bez větších komplikací, začínají se tu zvedat kopce a hory a je tu nádherně. Takže jsme do penzionu dojeli v živé konverzaci o tom, jak je tu krásně a jaké to bylo dneska dobrodružství.

Dovětek: bohužel tu není dalších 70 km nic k jídlu.

Oradea

7. 9. 2017, 18 km

A jsme v Rumunsku! Na hranicích vše proběhlo v pohodě, mám pocit, že bychom bývali ani nemuseli jet přes celnici, ale nechtěli jsme nic riskovat. Cesta byla dlouhá a celkem úmorná, ale jsme rádi, že už jsme v Rumunsku. Posledních 20 kilometrů jsme se museli brodit šíleným množstvím mušek.

Dnes máme pauzovací den, odpoledne jsem si projeli město. Oradea nás mile překvapila, je tu moc hezky, městu dominuje řeka, která ho protíná, a krásné opravené náměstí.