Brașov

3. 10. 2017

Nemocnic je tu hodně, ale většina soukromých. Nevěděli jsme kam jít a nakonec jsme se rozhodli navštívit státní okresní nemocnici. Jde nám spíše o papírovou dokumentaci procesu než o nějaký konkrétní lékařský zákrok, noha se každým dnem lepší. Protože jsem neměli “billete” poslali nás do oddělení “Urgenta”. Hned se nás ujal postarší sekuryťák, který nás na místo dovedl, ačkoliv to nebylo vůbec nutné, ale “zápaďáci” tady, zdá se, pobírají jisté výhody. Na příjmu jsem Jíťu posadil do židle a šel jsem do fronty, která na začátku čítala pouze mě, starého baču a podivně chrchlajícího pána v otrhaném svetru. V tom ovšem na nosítkách přinesli pacienta, ne nepodobného podivně chrchlajícímu pánovi. Něž ho velice pomalu (za plentou na chodbě) odbavili, přivezli dalšího a pak dalšího a dalšího. Mezitím se naše fronta rozrostla na celkem obstojný houf podivně chrchlajících pacientů v různě potrhaných svetrech a mě o dvě hlavy vyčnívajícího, v sytě červené neotrhané mikině. Vždy, když už to vypadalo, že se uvolní místo na příjmu, tak se celý houf namačkal k přijímacímu otvoru, na to pan sekuryťák celý houf odehnal zpátky a posunky mi naznačil, ať jsem v klidu, že mě procpe. Za necelou půlhodinku se příliv nosítkových pacientů ustálil a dostali jsme se protekčně na řadu. Paní Přijímací Jíťu předvyšetřila, načež nás poslali do místnosti s nám už familierním názvem “Gibsare”. Tam nám otevřela paní doktora s mladým zřízencem, který uměl výborně anglicky. Vše jsme si vysvětlili a paní doktorka bohužela stanovila dobu pro zotavení na dalších minimálně čtrnáct dní. Nevadí, noha je lepší, zkusíme sednout na kolo a uvidí se.

Po prohlídce se k nám znovu přitočil sekuryťák, jeho zájem o naše blaho mě velice těšil. Pořád na nás posunkoval jestli dobrý a já na něj, že výborný a tak, až začal šustit prsty o sebe jako že by snesl nějaké peníze, tak jsem dal 5 Lei. Velice ho to potěšilo, řehtal se na celé kolo a ještě nám venku podával ruku. Ale musím říct, že nám hodně pomohl a bez jeho protekce tam stojíme ještě teď.

Měli jsem celkem dobrý pocit z včerejšího celodenního výletu a zkuslili jsme odpoledne sednout na kola. Jíťa bohužel ujela pár desítek metrů a noha ji strašně bolela. To nám úplně sebralo vítr z plachet. Už jsme se hrozně těšili, že bychom mohli pokračovat a tohle nás celkem zdrtilo. Tak jsme z toho měli přes noc tichou, smutnou domáctnost.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *