Ráno jsme vyrazili vlakem do Busteni, chtěli jsme vyjet lanovkou do hor a pokochat se, ale lanovka bohužel kvůli povětrnostním podmínkám nejela. Najali jsme si tedy ještě s jedním mladým rumunským párem terénní auto s řidičem a ten nás celý den povozil po horách a zajímavých místech. Sice to byla trochu mastňárna, vždycky jsme někde vylezli z auta, podívali se na přehradu a jeli dál, ale bylo to prima. Na konci jsme šli do Medvědích jeskyní (Jíťu jsme bohužel museli nechat venku) a domů jsme se vrátili až kolem půl desáté večer. Bylo super strávit den s novými lidmi, hodně jsme pokecali a užili si to.
Přicházíme s konstruktivním řešením. Ještě expedici nezabalíme, zkusíme se přesunout do Bělehradu, dostat nové podněty a dáme noze ještě týden na zotavení. Pak se buďto vrátíme domů nebo budeme pokračovat.
Nadšení z plánu vyprchalo celkem brzy, protože jsme zjistili, že dostat se vlakem s kolama do Bělehradu je nadlidský úkol. Měníme tedy plán na trochu riskantní přesun do Sofie nebo Soluně, to nám zabere cca týden a odtud se pak budeme vracet na kolech směr Split. Rumunské ani Bulharské dráhy nejsou cyklistice úplně nakloněni a je tu celkem problém se do vlaku s kolem dostat. Plán ale je, že až uvidí na perónu dva šílence s obloženými koli a berlemi, tak jim prostě dojde řeč a vezmou nás.
Nemocnic je tu hodně, ale většina soukromých. Nevěděli jsme kam jít a nakonec jsme se rozhodli navštívit státní okresní nemocnici. Jde nám spíše o papírovou dokumentaci procesu než o nějaký konkrétní lékařský zákrok, noha se každým dnem lepší. Protože jsem neměli “billete” poslali nás do oddělení “Urgenta”. Hned se nás ujal postarší sekuryťák, který nás na místo dovedl, ačkoliv to nebylo vůbec nutné, ale “zápaďáci” tady, zdá se, pobírají jisté výhody. Na příjmu jsem Jíťu posadil do židle a šel jsem do fronty, která na začátku čítala pouze mě, starého baču a podivně chrchlajícího pána v otrhaném svetru. V tom ovšem na nosítkách přinesli pacienta, ne nepodobného podivně chrchlajícímu pánovi. Něž ho velice pomalu (za plentou na chodbě) odbavili, přivezli dalšího a pak dalšího a dalšího. Mezitím se naše fronta rozrostla na celkem obstojný houf podivně chrchlajících pacientů v různě potrhaných svetrech a mě o dvě hlavy vyčnívajícího, v sytě červené neotrhané mikině. Vždy, když už to vypadalo, že se uvolní místo na příjmu, tak se celý houf namačkal k přijímacímu otvoru, na to pan sekuryťák celý houf odehnal zpátky a posunky mi naznačil, ať jsem v klidu, že mě procpe. Za necelou půlhodinku se příliv nosítkových pacientů ustálil a dostali jsme se protekčně na řadu. Paní Přijímací Jíťu předvyšetřila, načež nás poslali do místnosti s nám už familierním názvem “Gibsare”. Tam nám otevřela paní doktora s mladým zřízencem, který uměl výborně anglicky. Vše jsme si vysvětlili a paní doktorka bohužela stanovila dobu pro zotavení na dalších minimálně čtrnáct dní. Nevadí, noha je lepší, zkusíme sednout na kolo a uvidí se.
Po prohlídce se k nám znovu přitočil sekuryťák, jeho zájem o naše blaho mě velice těšil. Pořád na nás posunkoval jestli dobrý a já na něj, že výborný a tak, až začal šustit prsty o sebe jako že by snesl nějaké peníze, tak jsem dal 5 Lei. Velice ho to potěšilo, řehtal se na celé kolo a ještě nám venku podával ruku. Ale musím říct, že nám hodně pomohl a bez jeho protekce tam stojíme ještě teď.
Měli jsem celkem dobrý pocit z včerejšího celodenního výletu a zkuslili jsme odpoledne sednout na kola. Jíťa bohužel ujela pár desítek metrů a noha ji strašně bolela. To nám úplně sebralo vítr z plachet. Už jsme se hrozně těšili, že bychom mohli pokračovat a tohle nás celkem zdrtilo. Tak jsme z toho měli přes noc tichou, smutnou domáctnost.
Ráno jsme vyrazili MHD na autobusák č.2 a pak nabrali směr rovnou na Drákulův hrad Bran. V autobuse nás jelo jenom pár, ovšem v cílové destinaci byla zase tlačenice. Těšil jsem se, že si letos konečně odvezu nějaké velikonoční vajíčko s Drakulou (před dvěmi lety jsem z nich byl tak v šoku, že jsem si žádné nekoupil), ve stáncích ovšem změnili sortiment na normální velikonoční vajíčka bez Drákuly, takže zase nic. Prohlídka byla celkem fajn, kromě strašných davů a proudu lidí, který člověka na jednom konci hradu vcucne a na druhém vycucne ven. Ve studijních materiálech jsme se dozvěděli zajímavý fakt. Celý hrad pro královskou rodinu restauroval český architekt Karen Liman – po bližším pátrání – Karel Líman. Mladoboleslavský architekt, vedoucí rumunské královské architektonické kanceláře, který restauroval nejen Bran ale i nádherný Peles a Pelisor.
Prošli jsem si i krásný skanzen vesnických stavení, dali si pizzu a večer jsme se vrátili příjemně ušmajdaný a s dobrou náladou, že jsme podnikli první celodenní výlet po dlouhé době.
Na pátek ráno jsem domluvil odvoz do Brašova. Sehnat ubytování přes víkend bylo celkem obtížné, ale podařilo se mi zarezervovat na deset dní místo v centru, kde bychom se mohli vejít i s koly. Valníček dorazil ve smluvený čas a za hodinu už jsme byli na místě. Paní nás velice ochotně ubytovala už dopoledne, takže jsme nemuseli čekat do dvou na ulici, brzy jsme však narazili na dva problémy. Koupelna byla strašně maličká, takže Jíťa ji nemohla pohodlně používat a hrozně tam smrděl odpad. V noci jsem nemohl spát, protože se mi nakupily starosti s Tunefoxem, s ubytováním a s Jíti nohou a rozhodl jsem se zarezervovat apartmán jinde. V sobotu jsem zavolal paní, že odcházíme a chtěli bychom vrátit peníze, což vyvrcholilo nepříjemnou tahanicí a telefonátem s dcerou, ale nakonec jsme se domluvili, že zaplatíme pouze za víkend a přestěhovali jsme se.
Nové ubytování je super, máme kuchyňku i pračku, takže jsme konečně vyprali. V pondělí jsem si udělal výlet do Râșnova na parádní hrad s krásně zachovalou vnitřní výstavbou obslužných domků. Trochu mě zase poškádlil Emílek. Chtěl jsem udělat pár záběrů kolem hradu, ale jak jsem zaletěl za kopec, tak Emílek ztratil signál a automaticky se začal vracet nejkratší přímkou na místo přistání. Na této přímce bohužel ležel i hrad Râșnov a když mi naskočil signál s hrůzou jsem zjistil, že Emílek se řítí několik metrů nad hradbami a hlavami užaslých návštěvníků přímo do hlavní věže. Začal jsem zuřivě mačkat páčku na stoupání a kolizi odvrátil.
S Jíťou chodíme na odpolední mini-procházky, kde pokorzujeme po hlavní třídě a dáme si někde obídek a kávu. Sádru jsme sundali a sehnal jsem jí ortézu s dlahou a berli. Noha se postupně pomalu zlepšuje, tak snad příští týden bychom mohli pokračovat v cestě.
Velká špatná. Jíťa dostala ještě větší sádru a na čtrnáct dní stojíme. Sehnal jsem nám na zítra převoz autem do Brašova a ubytování na deset dní, tak budeme pauzovat alespoň na lepším místě.
Tak vyrážíme do nemocnice. Zavolali jsem si taxíka a jedeme na chirurgii. Koleno hned zrentgenovali, naštěstí není zlomené, ale Jíťa dostala dočasnou sádru, léky na bolest a injekce na ředění krve. Za dva dny jdeme na kontrolu, tak snad to bude brzy dobré a budeme moci pokračovat.
Cesta do Fagaraše byla naprosto nádherná, klasická transylvánská krajina plná kopečků, oveček a vesnic s opevněnými kostely.
Naneštěstí jsme asi 25 km před Fagarašem měli nehodu! Zastavili jsme se na polní cestě a když jsme vyjížděli, tak jsme se ve výmolech nějak zamotali řidítky do sebe a spadli. Jíťa má hodně potlučené a oteklé koleno, nemůže na něj vůbec došlápnout. Nějak jsme dojeli do pensionu a zítra uvidíme.
Konečně jsme dorazili do Sighisoary, celý upečený, cesta byla po silnici bez stínu a bylo přes 30 stupňů. Po cestě jsme dostali od babky granátové jablko. Večer jsme si stihli prohlédnout citadelu a zašli na večeři do rodného domu Vlada Draculi.
Další den jsme měli přestávku, tak jsme se dopoledne a na večer procházeli městem a přes poledne odpočívali, protože je hrozné vedro.
V plánu máme jet dva dny do Brašova a tam si udělat týden přestávku a omrknout pohoří Bucegi, Sinaiu a Drákulův hrad Bran.
