Jak dojet na kole z Čech do Rumunska, 

i když jste zvyklý akorát sedět doma na zadku a programovat.designovat.copywriterovat.

Jak to začalo?

Roky nicnedělání se na mě podepsaly. Usadil jsem se ve své rutině v příjemném posedu na programátorské sesli. A začaly mi docházet nápady a inspirace a necítil jsem se dobře. Uvědomil jsem si, že pokud chci, aby se něco změnilo, musím to změnit sám. Že pokud chci získat nové podněty a zážitky, musím vystoupit z vlastní komfortní zóny. V dubnu jsem si koupil jízdní kolo a začal pomalu trénovat. Ze začátku jsem ujel 7 km za den a byl jsem totálně vyřízený.  Ježdění mě ale bavilo a postupně jsem se začal zlepšovat a dělat pokroky. Koncem srpna jsem se rozhodl, že bych mohl zkusit jet na kole někam na pár dní, přespávat v penzionech a pracovat po cestě. Zkusit kam dojedu. Jako cíl jsem si dal dojet alespoň z Liberce do Litomyšle a tajně snil o tom, že když to třeba půjde, mohl bych cestovat někam dál, poznat republiku nebo dojet do Budapešti, to by bylo…

Jak to dopadlo?

Nakonec jsem dojel nejen do Litomyšle, ale přejel přes Vysočinu a Pálavu, pokračoval dál podél Dunaje v jižním Slovensku až do Budapešti a skrz celé Maďarsko do rumunského Temešváru, přes celou Transylvánii až do Brašova, kde teď v kavárně píšu tento článek. Trvalo mi to dva měsíce, ujel jsem přes 1600 kilometrů, z komfortní zóny jsem vystoupil, zažil spoustu věcí, dostal mraky impulsů a podnětů, navštívil mnoho krásných míst, zhubl, začal důvěřovat svému instinktu, poznal zajímavé lidi a našel své ztracené fyzické síly. A celou tu dobu jsem se cítil zatraceně skvěle.

A proč by mě to mělo zajímat?

Možná jste ve stejné situaci jako já. Máte práci, která vás neváže k pevnému místu, a rádi byste podnikli nějaké dobrodružství, zhubli, zažili něco nového, poznali nová místa, nové lidi nebo sami sebe. A myslíte si, že je moc složité někam vyrazit, že je potřeba být sportovec, velký cyklista, cestovatel a dobrodruh. Že je nutné vlastnit různé vybavení a zkušenosti, že si člověk musí umět složit a rozložit celé kolo, že se musí urazit denně alespoň 150 kilometrů a spát jenom v lese.

Není a nemusí!

Stačí jen udělat první krok a ujet prvních pár kilometrů, pak už to jde samo. Na začátku jsem jezdil jenom kolem 30 km denně, ale časem jsem se zlepšil. Není to závod, je to cesta, kterou můžete jet kamkoliv budete chtít, jak rychle budete chtít. Až po cestě jsem zjistil, co všechno jsem doma zapomněl, naučil se, jak si vyměnit píchlou duši anebo zjistil, jak si pořádně naplánovat trasu a odhadnout vlastní síly.

Vyrazte, určitě nebudete litovat. A nečtěte můj deník z cesty, ten si píšu pro sebe, abych nezapomněl všechny zážitky.